91. VÝROČÍ MAĎARSKÉ REVOLUCE
20. března 2010 v 12:09 | mates

Před 91 lety se Maďarsko právě probouzelo z hrůz čtyřleté imperialistické války, která vehnala do zákopů desítky milionů mladých mužů aby umírali za zájmy kapitalistů, velkostatkářů a císařů. Celí svět se po čtyřech letech brutálních zabíjení "ve jménu Boha a Vlasti" probudil do bídy, smrti, neštěstí a chaosu. Obzvláště válkou utrpěl maďarský národ. Ten byl nucen po čtyři roky bojovat za nenáviděného rakouského císaře a následně byl ještě poškozen imperialistickou Pařížskou smlouvou, kterou přišel o většinu svého území. Maďarsko bylo v těch dnech plné zbídačených mrzáků kteří se vraceli z hrůzné války, plné rodin které o někoho přišli či rodin jejichž příbuzní zůstali za hranicemi nového, malého a chudého Maďarska. Po ulicích obcházely zástupy žebráků, všude panoval hlad (hraničící s hladomorem), byl nedostatek léků i pitné vody. Kultura katastrofálně upadala či spíše neexistovala, protože všechny peníze se vypotřebovali ve válce nebo jako válečná daň západním imperialistům. Koneckonců většina výtvarníků, filosofů, herců, učitelů a spisovatelů zahynula v zákopech zničující kapitalistické války. Na statcích bídně živořili tzv. bírešové a tovariši, levná námezdná pracovní síla, která po ekonomické i právní stránce fakticky byla v postavení otroků. Nutno říct, že majitelé zbrojních firem a velkostatkáři rozhodně na tom tak zle nebyli. Na neštěstí ostatních se totiž dobře přiživovali.
Celé Madarsko tehdy bouřilo stávkami a demonstracemi. Masy ovládla Maďarská sociálně-demokratická strana, která sestavila vládu pod vedením Károlyi-Berinkeyho. Nová sociálně-demokratická vláda však nedokázala efektivně řešit situaci maďarského lidu. Avšak v únoru 1919 přijíždí do Budapešti vlak z Ruské sovětské federativní socialistické republiky, která pod vedením Lenina, Trockého, Sverdlova a Dzeržinského vedla již druhým rokem boj o svoje přežití proti kontrarevoluci a zahraniční intervenci. Z vlaku vystupují členové nově vzniklé Maďarské komunistické strany pod vedením Bély Kuna. Komunisté okamžitě zahajují agitaci mezi lidem, pomáhají organizovat stávky a šíří revoluční názory mezi lidmi. Jedná se však zatím o velmi malí politický subjekt (v únoru 1919 pouze něco málo přes 100 členů!). Situace se dala do pohybu až 22. února 1919 kdy komunisté zorganizovali demonstraci před sídlem redakce sociálně-demokratického listu Népszava. Během demonstrace došlo k incidentům a policie se rozhodla demonstraci potlačit. Demonstrující dělníci však při bitce usmrtili 4 policisty. Po tomto incidentu byl předseda komunistů Béla Kun zatčen a jako údajný organizátor akce obviněn z vlastizrady a uvězněn. Během výslechu byl brutálně mučen a ponižován a byl rasisticky urážen (Kun byl totiž židovského původu, původně se jmenoval Béla Kohn). Vše se však dostalo na veřejnost a bylo zveřejněno v novinách. Veřejnost byla metodami policie pobouřena a masy začali sympatizovat s Kunem a s jeho v tu chvíli de facto ilegální komunistickou stranou. Pracující se po vzoru Ruska začali organizovat v demokratických akčních radách (neboli sovětech). Rady se brzo stali významnou součástí politického života.
V průběhu března vedení sociální demokracie došlo k závěru, že jediným východiskem jak dostat Maďarsko z krize je zahájit válku proti imperialistickým státům a získat zpět ztracená území. Nicméně na obzoru nebyl žádný spojenec pro tento boj - tedy jenom jeden: sovětské Rusko. Vláda ale věděla že podporu revolučního Ruska si získá jedině když propustí Kuna a začne spolupracovat s komunisty. Situace byla v té době již velmi vyhrocená. Den D nastal 21. března 1919. V Budapešti se sešel celostátní sjezd sovětů (rad) a přijeli i členové Centrální vojenské rady, revoluční organizace vojáků. Vláda pochopila že situaci nezvládá a že je třeba zahájit válku. Béla Kun byl propuštěn z vězení a převezen přímo do vládního paláce. Ten byl brzo obklopen davem dělníků. Po krátkém jednání předseda vlády složil demisi do rukou Bély Kuna. Asi nevěděl, že v tu chvíli zahájil socialistickou revoluci. Béla Kun vystoupil na tribunu vládního paláce a vyhlásil Maďarskou republiku rad (či Maďarskou sovětskou republiku), oznámil, že kontrolu nad Maďarskem převzal proletariát, vydal rozkaz Centrálnímu vojenskému výboru ozbrojit dělnické milice, prohlásil, že nová vláda nezahájí další válku, vyhlásil všeobecné znárodnění a ještě 21. března večer se sociálně-demokratická a komunistická stran sloučili v jednotnou Maďarskou socialistickou stranu.
Vypuklo všeobecné nadšení. Všude se konaly vítězné pochody, na úřadech zavlály rudé prapory a symboly staré moci byli veřejně páleny. Na ulicích zněla Internacionála, na úřadech a školách vyseli obrazy Marxe, Engelse, Lenina a Trockého, někde i Bély Kuna. Ještě v průběhu prvního dne revoluce dělníci začali přebírat kontrolu nad svými továrnami. Ve většině šéfové stihli utéct, jinde se ale snažili svůj majetek bránit, zde došlo k bojím s dělnickými gardami které museli vyrvat výrobní prostředky z rukou buržoazie silou. Revolucionáři se chovali až moc milosrdně - většina zatčených buržojů, velkostatkářů a církevních funkcionářů byla ušetřena a propuštěna či deportována za hranice.
Na venkově revolucionáři podpalovali sídla velkostatkářů a zabírali půdu pro nově vznikající zemědělská družstva. Zde však maďarští komunisté udělali hlavní chybu - místo aby po vzoru ruských bolševiků půdu rozdělili mezi chudé rolníky, půdu znárodnili a začali násilně vytvářet zemědělská družstva, což velkou část středních a nakonec i drobných rolníků přivedlo na stranu kontrarevoluce. Často se uvádí, že právě chybná politiku v rolnické otázce přivedla Maďarskou republiku rad do záhuby.
Byli zrušeny církevní školy, ze škol byly odstraněny náboženské symboly, byla zrušena výuka náboženství a stát přestal dotovat církve. Lokálně odcházelo i k vypalování kostelů a popravám kněží, vláda se však od tohoto distancovala a vyzívala k udržení pořádku a snažila se spontánní lidové násilí proti církvi spíše klidnit. Byla zahájena podpora kultury a vzdělání, po dlouhé době byli znovu otevřeny galerie a divadla. Bylo zavedeno bezplatné školství pro děti do 14ti let a bezplatná zdravotní péče. Byla vyhlášena rovnoprávnost mužů a žen, ženám bylo dáno volební právo a nová vláda pod vedením Bély Kuna zřídila i zvláštní komisi pro větší zapojení žen do veřejného života.
Maďarské události vyvolaly doslova paniku v řadách mezinárodní buržoazie. V srdci Evropy najednou ležel socialistický stát! Krátce po vyhlášení Maďarské republiky rad byla tato republika napadena mezinárodním imperialismem - ze severu jí přepadli československé legie pod velením Edvarda Beneše, z jihovýchodu Rumunsko (tehdy de facto francouzská kolonie) a z jihozápadu, z města Segedín, vlastní maďarská kontrarevoluce pod vedením fašistického admirála Horthyho, kteří byli vydatně podporovaní z Francie. Republika rad se musela bránit. Vláda vytvořila Maďarskou rudou armádu (MRA), do jejíchž řad se hned v prvních dnech hlásili tisíce dobrovolníků a dobrovolnic. Na severní frontě proti československé buržoazii se podařilo maďarským rudoarmějcům zcela rozdrtit útok legionářů a zahájit protiútok. Ruská Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky zkr. RKKA) pod velením Trockého se okamžitě přeskupila a vyrazila na pomoc maďarské revoluci. Nepodařilo se jí však probít přes Ukrajinu a musela se v létě 1919 stáhnout. Na jihovýchodní frontě se revoluční síly zcela zhroutili a Rumuni postupovali do srdce Maďarské republiky rad. Boj proti fašistům na jihozápadě byl relativně vyrovnaný.
24. června se kontrarevoluce přímo v Budapešti pokusila (naštěstí neúspěšně!) o státní převrat. Revolucionáři odpověděli rozhodně - večer 24. června 1918 vyhlásil Béla Kun rudý teror, čímž vlastně jen posvětil sebeobranu maďarského lidu před kontrarevolucí. Nejnižší dohady uvádí 400 obětí, odhady konané později fašistickou komisí uvádí 600 obětí rudého teroru. Reálně číslo je asi 500 zabitých nepřátel revoluce - převážně zajatí fašisté, francouzští a legionářští důstojníci a velkostatkáři. Toto číslo je přímo směšné v porovnání s desítkami tisíc lidí popravenými či umučenými imperialisty a fašisty - šlo hlavně o chudé rolníky, tovární dělníky a intelektuály. Velkou část obětí kontrarevoluce tvořili Židé - kontrarevolucionáři totiž páchali obrovské a brutální rasové pogromy proti této etnické menšině.
Na severní frontě pak byl učiněn velký čin. Ráno 15. června překročili jednotky Maďarské rudé armády hranice Československa a bez boje obsadili jižní a východní Slovensko (část legionářů k nim přeběhla, část dezertovala a část zahodila pušky a utekla). Místní slovenští dělníci své maďarské osvoboditele vítali květinami. Příštího dne, 16. června, byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad (či Slovenská sovětská republika) a vládu nad východem a jihem Slovenska převzali lidové rady. Maďarská rudá armáda tedy nešla okupovat, šla osvobozovat. Maďarští revolucionáři zcela respektovali slovenská národní práva a chtěli se slovenským národem bratrsky spolupracovat v boji proti mezinárodní buržoazii. Revolucionáři kontrolovali asi 15% území celého Československa! V průběhu července se však MRA musela stáhnout ze Slovenska a bránit Budapešť před Rumuny, kteří ji obklíčili. Legionáři se mezitím reorganizovali a dostali vydatnou zbrojní a finanční pomoc od USA, Anglie a Francie. Slovenští revolucionáři se bránili spíše partyzánským bojem a byli brzo poraženi a brutálně rozmetáni. Dne 7. července vpochodovali legionáři pod velením Beneše do Prešova, který se jim několik hodin předtím raději dobrovolně vzdal. Tím definitivně skončila existence Slovenské republiky rad.
Maďarským rudoarmějcům se Budapešť ubránit nakonec nepodařilo. Dne 1. srpna kontrarevolucionáři prorazili barikády na okrajích města. Revoluční vláda pochopila že další odpor je marný, podala demisi a utekla do Ruska. Několik dní poté předali Rumuni vládu nad Maďarskem fašistům pod vedením Horthyho. Ten nastolil v zemi tvrdý policejní, rasistický a pro-církevní režim. Horthyho fašistický režim během druhé světové války aktivně spolupracoval s Hitlerem a vydržel až do roku 1943.
Existence Maďarské republiky rad a Slovenské republiky rad je dnes všemožně zamlčována či líčena jako "bolševický puč". I navzdory okolnostem věřím, že Maďarská i Slovenská republika rad budou jednoho dne znovu obnoveny. Ať žije světová proletářská revoluce!
Maďarská internacionála, hymna Maďarské republiky rad: ZDE
"Vpřed, soudruzi", bojová píseň Maďarské rudé armády: ZDE
FÍZL JE VŽDYCKY FÍZL
16. prosince 2009 v 19:30 | Iunius

Tento článek jsme se rozhodl napsat poté, co jsem se účastnil nedokončené diskuse pražské schůze NAL. Byla zde vznesena otázka, jestli máme podporovat protesty řadových policistů za lepší mzdu a pod. či zda máme všechny policisty odsoudit jako sluhy režimu a vést proti nim, i těm úplně řadovým, boj. Tato otázka mi vrtla hlavou do té doby než jsme se podíval na stránky ČSAF. Dočetl jsem se tu o tom, jak dánská policie, policie státu známého jako stát liberální a sociální, surově napadla poklidně protestující ekologické aktivisty a jejich spojence z řad levice. Odpornosti, za něž by se nestyděla křesťanská inkvizice ani stalinský gulag, se mi zde vypisovat nechce, kdo na to má žaludek ať se podívá na článek ČSAF. Nicméně po přečtení článku mě došlo, že ta havěť, která se dopustila těchto zločinů proti lidskosti, nebyli žádní vysocí důstojníci, ani kapitalisti či politici. Byli to ti nejřadovější z řadových policistů. Pak jsme si vzpomněl na další článek jednoho z českých squaterů, který popisoval, jak je řadoví čeští policisté ponižovali a vysmívali se jim poté, co je protiprávně zatkli a vezli na policejní stanici, kde museli podstoupit dlouhé mučení. Ano, mučení. Policie obecně slouží spíše mafii a pracuje na politickou obědnávku parlamentních, hlavně pravicových stran. Ale kdo je vykonavatelem těchto rozkazů??Jsou jimi řadoví policisté! Jsou to řadoví policisté kteří odpírají lidem jejich základní práva (spánek, jídlo, pití, vykonání potřeby, právo na obhajobu, ale hlavně to největší právo - právo na lidskou důstojnost). Policista není zaměstnanec, je to role, je to právo nosit zbraň, legitimovat, buzerovat, zatýkat …a mučit. Věděl to už Trockij, když odmítl argumenty německých sociálních demokratů, že je třeba spolupracovat s policií, protože podle statistik nejvíce policistů volí sociální demokracii. Policista ale nemůže být sociální demokrat, komunista nebo neoliberální pravičák. Fízl je vždycky fízl. Jak už bylo řečeno, je to role, kterou člověk dříve třeba normální, dříve třeba sociální demokrat, příjme a jejím vlivem zdegeneruje v robotickou stvůru která se vyžívá v buzerování, násilí a ponižování. Policista není zaměstnanec, pracující, proletář - je to nepřítel, jeden z prvořadých nepřátel.
Fízl je vždycky fízl.
V RUSKU PRÝ NIKDY NEBYLA DEMOKRACIE...
4. prosince 2009 v 21:03 | Iunius

Když mluvím z různými lidmi o historii Ruska, často se setkávám z jejich strany s tvrzením,
že "v Rusku vlastně nikdy nebyla demokracie" a že "Rusko neprošlo ekonomickou etapou kapitalismu". Rád bych tyto omyli vyvrátil.
Nejprve si položme otázku, co je to demokracie. Je vláda cara, aristokracie a církve demokratická? Není. Demokracie znamená doslova "vláda lidu", znamená účast všech občanů na rozhodování o společnosti, na státní moci odvozené z vůle občanů. Demokracie je tam, kde si mohou občané ve svobodných volbách vybrat své kandidáty. To je alespoň mé pojetí demokracie.
Obyvatelům Ruska se v březnu 1917 podařilo po generální stávce a masových protestech svrhnout vládu cara, šlechta byla nucena vzdát se svých privilegií a dělníci, rolníci a vojáci utvořili demokratické poradní orgány - tzv. sověty. Tímto začala Ruská revoluce. Byli vyhlášeny (některé) občanské svobody a povoleny politické strany, jako hlavní to byli Eseři (v podstatě revoluční sociální demokraté), Kadeti (liberálové), Menševici (reformističtí pseudomarxisté) a Bolševici (revoluční socialisté). Moci se ujala pravicová Prozatímní vláda, která přislíbila svolat Ústavodárné shromáždění, které vyhlásí ústavu, a slíbila rozdat půdu chudým rolníkům. Do čela Prozatímní vlády se postavil kadet Alexandr Fjodorovič Kerenskij, ambiciózní právní pravicové politické orientace, neschopný politik a muž s autokratickými sklony. Mezitím se všude v Rusku šířila správa o revoluci a země přešla zrušením feudálních práv do éry kapitalistického tržního způsobu výroby. Ačkoli se tedy lidu podařilo s vrhnout nenáviděného cara a zlomit tisíciletou vládu šlechty, jejich praktická situace se nezlepšila. Ba naopak. Vláda odmítla rolníkům rozdělit půdu, jak slíbila, atak rolníci a začali půdu zabírat sami. vláda proti nim tvrdě zasáhal a tisíce jich nechala zabít. tím začala po krátkém období demokracie policejní diktatura vedená Kerenským a jeho stoupenci. Lidé se mezitím stále víc se organizovali do sovětů, které se stali hlavní hybnou silou veřejného života, i když nebyli úředně uznány. Sověty reprezentovali vůli lidu a fungovali na maximálně demokratických principech, zatímco Prozatímní vláda měla téměř nulovou podporu obyvatelstva a začal vládnou totalitním způsobem. Navíc dále pokračovala v kruté Světové válce, kde již bylo rusko odsouzeno k prohře a jeho vojáci umírali ve zbytečných jatkách. Když chtěla Vláda v červenci zahájit ofensivu, dělníci v Petrohradu spontánně povstali. Do čela jejich povstání se postavili Bolševici, strana žádající svržení kapitalismu, zavedení všech občanských svobod a převzetí vlády nad zemí sověty. Povstání však bylo brutálně potlačeno, bolševici začali být pronásledováni, zatýkáni, zabíjeni a mučeni. V té době se k bolševikům přidala pouze část Eserů (tzv. levý Eseři) a většina anarchistů. I přes vládou vedenou očerňovací kampaň se stali Bolševici nesmírně oblíbenými, stali se hlavní silou sovětů a spojili se s Esery a anarchisty do společného boje proti totalitní Prozatímní vládě. 6. listopadu dav vojáků, námořníků a dělníků obklíčil Zimní palác - sídlo Prozatímní vlády. Vláda v něm v tu chvíli zasedala. Do čela revoluce se postavili Bolševici, Eseři a anarchisté. Hlavním velitelem akce byl bolševik Lev Davidovič Bronštejn, řečený Trockij. 7. listopadu nad ránem byl Zimní palác dobyt a Prozatímní vláda svržena. Zasedl Všeruský sjezd sovětů, kde se sjeli demokraticky zvolení zástupci lidu z celého Ruska a s Leninem, Kameněvem a Trockým v čele se usnesli na následujících bodech:
1. Půda šlechty a velkostatkářů přidělena chudým rolníkům
2. Továrny předány do správy dělníků
3. Výkonná a zákonodárná moc předána do rukou demokratických občanských rad - sovětů
4. Zrovnoprávnění žen s muži
5. Zrovnoprávnění národnostních a sexuálních menšin (sovětské rusko bylo prvním státem na světě který legalizoval homosexualitu a zavedl registrované partnerství)
6. Svoboda náboženství a odluka církve od státu
7. Konec cenzury tisku a omezování svobody shromažďování
8. Zrušení trestu smrti (znovu obnoven v roce 1918)
9. Propuštění švech politických vězňů
10. Zvolení Rady lidových komisařů v čele s Leninem, jež měla dohlížet na průběh revoluce a organizování sovětské vlády
11. Zvolení Revolučního vojenského výboru v čele s Trockým, jež měl za úkol bojovat proti kontrarevoluci
12. Okamžité zahájení mírových vyjednávání s Německem za účelem co nejrychlejšího dosažení spravedlivého míru
12. Okamžité zahájení mírových vyjednávání s Německem za účelem co nejrychlejšího dosažení spravedlivého míru
7. listopadu byla demokracie v Rusku obnovena a navíc povýšena do svého absolutního stadia - do demokracie skutečné - do vlády sovětů.
Demokracie v Rusku však začala upadat. Rada lidových komisařů byla o několik let později nucena omezit jisté občanské svobody a zavést státní represi v boji s kontrarevolucí. Za začátek konce Ruské demokracie považuji zrušení strany Eserů a vyloučení Eserských poslanců ze sovětů, což zapříčinilo de facto absolutní vládu Bolševiků. Definitivní hřebiček do rakve Ruské demokracie však zatloukla až Leninova smrt roku 1924, po které se moci chopil caristický agent Stalin a v krutých represích zničil vše svobodné, co ruská revoluce za 7 let vybudovala.
Ruská demokracie tedy trvala:
od března 1917, v omezené míře, v plné míře od listopadu 1917 přibližně do roku 1921, definitivně zanikla až roku 1924
Ruský kapitalismus trval:
od března do listopadu 1917
DĚJINY PODLE CONDORCETA
24. listopadu 2009 v 17:51 | Iunius

Markýz de Condorcet byl francouzský revolucionář, vědec, politik, novinář a filosof. Původně se zajímal pouze o vědu, když však byl roku 1774 vyslán na výzkumné cesty do kolonií, setkal se zde otroky, kteří pod bičem francouzských kolonistů pracovali v nelidských podmínkách a jejich jedinou vinou bylo, že se narodili jako černoši. Condorcetovi se otroctví hnusilo a spoluzaložil Společnost za práva černochů. Jako vědec a osvícenec se navíc dostával do střetu s katolickou církví. Začal se více zajímat o politiku. Když byl svědkem Americké revoluce, stal se z něho stoupenec Revoluce a chtěl zničení Starého režimu ve Francii a vyhlášení republiky. Když byla 14. července 1789 lidem dobyta Bastila a král byl nucen podepsal ústavu, zapojil se aktivně do politiky. Spolu s Dantonem vedl hnutí, usilující o vyhlášení Republiky. Byl pronásledován a několikrát zatčen. Mimo jiné díky jeho snaze byl 10. srpna 1792 zatčen král a následně 21. září téhož roku vyhášena Republika. Condorcet se stal nezávislým poslancem Národního konventu. Zde se přátelil s girondisty a tíhl k pravici, často se dostával do střetu s levicí, v jejímž čele stál nejdříve jeho bývalí kolega Danton a později šílenec Robbspier. Když se 2. června 1793 chopil moci levicový Výbor pro veřejné blaho, stal se Condorcet, kvůli svým stykům s pravicovými girondisty, psancem. Na počátku roku 1794 pravděpodobně ze strachu před tím, že ho dopadnou jakobínští četníci, spáchal sebevraždu.
Condorcet kromě osvobození otroků (k němuž došlo, paradoxně, v roce 1794, tedy za jakobínské diktatury, která ho dohnala k smrti) žádal také zrovnoprávnění žen a aby ženy měli hlasovací právo. Ve své době za to sklidil posměch a opovržení jak z levice tak i z pravice, nicméně Condorcet stále říkal: " Kdyby nebyli ženy, nebyli by jste ani vy, pánové." Brojil proti trestu smrti a bojoval za jeho zrušení. Proto také hlasoval proti popravě kráe, nicméně žádal pro něj přísné potrestání. Zastával se osobního vlastnictví a byl příznivcem volného trhu, což ho přivedlo k podpoře pravice.
Navzdory tomu hlásal Condorcet zajímavou myšlenku - Podle Condorcetovi filosofie dějin kráčíl idstvo z té největší Temnoty (za kterou prohlásil otrokářsko-monarchistický režim) do utopické, naprosto svobodné, rovné a duševně i vědecky vyspělé společnosti. Podle Condorceta čeká lidstvo velmi dlouhá cesta, něž této společnosti dosáhne a říká, že postupně se budu objevovat stále lepší a lepší politická hnutí a systémy, přičemž lidstvo půjde vědecky i duchovně vpřed, až se po mnoha stoletích podaří dojít Utopie. Condorcet prohlašoval, že demokratická republika se svobodný trhem a podnikáním je nejlepším systémem V DOBĚ VE KETRÉ ŽIJE, nicméně nepopíral, ŽE ZA NĚKOLIK LET SE OBJEVÍ MNOHEMLEPŠÍ SYSTÉM A PO NĚM MOŽNÁ DALŠÍ. Lidstvo tak půjde vpřed až se mu po dlouhém čase, až uzraje doba, podaří vymyslet ten nejlepší a poslední systém a v poslední rozhodující revoluci se ho lidstvu podaří nastolit.
Já osobně se pod to podepisuji. Condorcet věřil, že lidstvo jako druh i každý člověk v sobě cítí co je správné a největšími nepřáteli lidstva jsou podle něj:
1. Nevzdělanost
2. Osobní zlo (chamtivost, násilnictví, touha po moci)
Podle Condorceta je tedy hlavnímcílem:
1. Vzdělání lidtsva
2. Morální výchova
3. Sjednocení lidstva (bez ohledu na národnost, pohlaví,, atd.)
Condorcet si všiml, že Revoluce může být poražena dvojakým způsobem:
1. Vnitřním - degenerace
2. Vnějším - porážka
Condorcet tvrdil, že všechny revoluce budou dříve nebo později buď poraženy nebo zdegenerují, nicméně budou lidstvo posouvat dál až ke konečné vítězné revoluci.
Na pravicového politika se šlechtický původem překvapivě zajímavé názory...
EJÉRCITO DEL LIBERACION NACIONAL
20. listopadu 2009 v 18:59 | Iunius

Kapitalistická media nás čas od času informují o "levicových povstalcích" z Kolumbie, kteří
obchodují s drogami a pravidelně unášejí různé politiky ale také obyčejné lidi. Ve skutečnosti se nejedná o levicové povstalce, ale o mafiánskou organizaci FARC-EP. Síly FARC dnes kontrolují asi 30% kolumbijského území. Kontrolují města, množství silnic a polí, de facto vytváří stát ve státě. Od 60. let jsou v nepřetržité nekonvenční válce proti vládním jednotkám, které se jim snaží překazit jejich velmi výdělečný obchod s drogami. FARC v žádném případě není organizací levicovou a nepředstavuje pro kolumbijský lid naději - naopak. Jejich únosy, vydírání, masové vraždy a miliony drogově závislých, za které můžou, jsou dostatečným důvodem proč FARC zavrhnout. Velitelé FARC si žijí jako milionáři, ověšení zlatými řetízky. Politika FARC nemá za cíl provést revoluci a už vůbec ne nastolit socialismus. Jejich cílem je pouze vydělat co nejvíce obchodem s drogami a únosy a ovládnou co nejvíce území, aby mohli dále rozšiřovat svá kokainová pole.
V Kolumbii však existuje ještě jedna ilegální guerrillová organizace. Mluví se o ní záměrně mnohem méně. Touto organizací je ELN - Ejército del liberacion nacional, česky "Armáda osvobození národa", častěji se ale překládá jako "Národně-osvobozenecká armáda". Kvůli masakrům ze strany vládních jednotek a mafiánsko-fašistické AUC se počet členů ELN dnes pohybuje na nějakých 3500 mužích ve zbrani. Co je ale ELN za organizaci? Podívejme se nejprve na její historii.
V Kolumbii však existuje ještě jedna ilegální guerrillová organizace. Mluví se o ní záměrně mnohem méně. Touto organizací je ELN - Ejército del liberacion nacional, česky "Armáda osvobození národa", častěji se ale překládá jako "Národně-osvobozenecká armáda". Kvůli masakrům ze strany vládních jednotek a mafiánsko-fašistické AUC se počet členů ELN dnes pohybuje na nějakých 3500 mužích ve zbrani. Co je ale ELN za organizaci? Podívejme se nejprve na její historii.
Když v roce 1953 vypukla na Kubě revoluce* proti kapitalistickému vojenskému diktátorovi Batistovi, přišla kubánské revolucionáře podpořit i skupina přátel z Kolumbie, většinou levicových disidentů, křesťanských socialistů a levých nacionalistů. Po slavné vítězství Kubánské revoluce se kolumbijští dobrovolníci vrátili zpět do vlasti. Našli takovou jakou ji opustili - plnou bídy, hladu, nemocí, útlaku, násilí, vládní zvůle, potlačovaní tradiční kultury. Našli přírodu zdevastovanou řáděním kapitalistických firem, našli miliony lidí žijících v chudých plechových chatrčích mezi odpadky, ale našli také honosné mrakodrapy - sídla manažerů zahraničních korporací, našli honosné vily politiků, podnikatelů a generálů. Pod vedením Fabia Restripa Castaňi vytvořili spolu s domácími odbojovými levicovými skupinami Ejército del liberacion nacional. Za symbol si zvolili černo-červenou vlajku. Inspirací jim byla stejná vlajka kubánského "Hnutí 26. července", které vedlo vítěznou revoluci. Červená představuje krav prolitou v boji za svobodu a hněv utlačovaných a černá rodnou půdu. Cílem ELN bylo v prvé řadě odstranit zemi od nadvlády amerických korporací, odstranit chudobu a vrátit práva domorodým kmenům. Po smrti Fabia R. Castaňi se vedení ELN ujal španělský kněz Manuel Péréz. Pérez byl původně na církevní humanitární misi v Karibiku a Jižní Americe. Původně patřil ke klasickým zastáncům charity a mírové cesty. když však na vlastní oči viděl lidskou bídu, když uviděl umírat děti hladem a žít lidi ve špíně a pracující za mizernou mzdu ve strašných podmínkách, zřekl se mírového způsobu práce a stal se radikálem. Právě v Kolumbii se setkal se zástupci ELN a rozhodl se opustit svou misi a vstoupit právě do národně osvobozeneckých jednotek. Zde si vypracoval značnou autoritu a po smrti Castaňi se tak stal jeho nástupcem. Byl to právě on a jeho kněžská morálka, která vtiskla ELN její tvář organizace křesťansko-socialistické a byl to právě Péréz, který se postaral o to, aby se z ELN nestala drogová mafie. Jako kněz naopak dbal na boj proti tendencím prodávat drogy. Péréz měl pravděpodobně největší a především nesmírně pozitivní vliv na dějiny ELN. V současně době velí ELN Nicolas "Gabin" Rodrigueo.
Dnešní dobou má ELN, jak již bylo řečeno, nějakých 3500 (některé odhady ale mluví až o 5000) ozbrojenců, plus velké množství lidí v zázemí - kuchaře, zemědělce, lékaře, kněze, agitátory a jejich rodiny. ELN nekontroluje příliš velké území, má spíše větší množství menších enkláva a lidé z ELN se často stěhují z místa na místo. Narozdíl od FARC, kteří svou obrovskou profesionální armádou vedou de facto frontovou válku (i když si zachovává v zásadě guerrillový princip), vede ELN boj systémem rychlých přepadů. Narozdíl od FARC vojáci ELN unášejí výhradně bohaté podnikatele, vládní důstojníky nebo politiky a zásadně své zajatce netýrají a nezabíjí. Navíc ELN, jak již bylo zmíněno výše, zcela odmítají vydělávat obchodem s drogami. Dvacetiletý vliv kněze Péréze evidentně zanechal své dobré stopy. ELN má v oblastech, kde operuje, značnou podporu místního obyvatelstva, zatímco oproti "levicovým povstalcům" FARC lidé dokonce mnohdy vytvářejí sebeobranné skupinky. ELN bohužel neoperuje takovým vojenským a technickým aparátem jako FARC a je v
současné době v defensivě.
Jaká je budoucnost ELN? Pravděpodobně bude dále pokračovat ve své guerrilové činnosti a bude trvat dlouhou dobu, než se jí podaří přejít do protiofenzívy. Má totiž mocné soupeře: vládní jednotky, pravicové mafiánsko-fašistické milice AUC, drogové gangstry z FARC a nově také americké vojáky, kteří mají na základě rozhodnutí kolumbijské vlády volný vstup do země. Soudruhy z ELN nečeká lehká cesta, ale v cíli této cesty, pokud do něj dojdou, se nalézá svět bez útlaku, lží, hladu, nemocí a válek. Možná se jednou ELN podaří strhnout obrovské lidové povstání - tak jako se to v roce 1959 podařilo Hnutí 26. července na Kubě - a na jeho konci bude vítězství křesťansko-socialisticko-národní revoluce, která po desetiletích kapitalistického útlaku přinese Kolumbiji a možná nakonec i celému světu štěstí.
Viva los guerrilleros!
Viva la ELN!
Muerte a la explotación!
Muerte a la burguésia!
Hasta la victoria siempre!
ODPOVĚĎ NA "DOPIS Z JIHU"
19. listopadu 2009 v 18:49 | Iunius
Tento dopis obdržela nově vznikajíí levicová Organizace od jakéhosi příznivce KSČM z Blatné:
Vážení,děkuji za pozvánku a omlouvám se za moji neúčast. Proto,že zdílím vaše myšlenky a mé životní zkušenosti mi dovedli k určitému poznání jsem ochotný se podělit o své životní poznání i s vámi.
Přesto začnu několikrát otázkou.
1/Co si představujete pod pojmem levice,resp.radikální levice a kdo ji podle vašeho názoru tvoří?
2/Pro si myslíte,že parlamentní levicové strany(ČSSD a KSČM) pro řešení sociální situace nic nedělají? A co si myslíte,že by v podmínkách parlamentní demokracie u nás mohly a měly dělat?
3/Proč si myslíte,že odbory zatím ,,vyčkávají". Co by podle vás měly dělat a jak by jejich činnost měla vypadat? Máte nějaké zkušenosti s odborovou činností?
Myslíte si,že by odbory měly být důsledně apolitické, že by se vůbec neměly ,,špinit" spoluprací s některými parlamentními či jinými stranami? Jak by potom dosahovaly svých cílů a úkolů (obrana práv a zájmů zaměstnanců) v Parlamentu a Senátu při tvorbě sociálních zákonů ,když Parlament a Senát jsou tvořeny právě politickými stranami?
4/ Proč se domníváte,že KSČM,resp. Marxismus-jako ideový základ,ze kterého se tato strana při své činnosti se snaží důsledně vycházet, neříká,podle vás, že krize, nezaměstnanost, útlak a vykořisťování jsou původními jevy kapitalismu, bez kterých tento nemůže existovat?
5/ Souhlasím s tím,že je třeba organizovat všechny zaměstnance do antikapitalistické levice, ale nelze velmi podstatnou část (tzn. odbory a stávající levicové strany) z tohoto organizování vylučovat. Mají totiž mnoho desítek let vytvořenou organizační strukturu, mnoholeté zkušenosti a především fungující a finančně zabezpečený aparát.
Chápeme výhrady vás mladých vůči ,,starcům" jak v KSČM, tak v odborech atd. Chápeme,že máte vůči jejich činnosti sto a jednu připomínku.
Ale tyto organizace zoufale čekají,že přijdou mladí a budou pokračovat v jejich činnosti-boji proti kapitalismu a vykořisťování. Že mladí přinesou nové myšlenky a metody do této činnosti.Jedině kombinací zkušeností a progresivity mládí lze dále pokračovat.
Můžeme do jisté míry souhlasit, a jsma si toho vědomi, že tyto organizace jsou pop. do jisté míry částačně infikovány různými pravicovými úchylkami.Jsme si toho vědomi a snažíme se proti tomu bojovat. Uvědomuje si a to by jste vy mladí měli také, že hlavním cílem pravicové-kapitalistické propagandy je,aby se toto hnutí, tyto organizace podařilo ,,ODŘÍZNOUT" od mladých. Když se tak dívám např. na vaši pozvánku na tuto konferenci,kde se důsledně vymezujete právě proti parlamentním levicovým stranám a odborům, jak si dovedu jasně představit,-jak vám asi naši společní nepřátelé nadšeně tleskají.Jedete totiž přesně podle jejich NOT.To je právě to,o co jim jde.
Vůbec jim nevadíte vy, pokud budete mít nadšený,, spolek" v počtu několik desítek členů,který bude ,,sám pro sebe".Budou vás v této činosti i podporovat. Mnohem horší by pro ně bylo,kdyby jste se chtěli spojovat a začít to dělat od podlahy,se silnými spojenci,nedejbože přinesli novou krev do ČSSD-KSČM,odborů atd. Zamyslete se prosím nad tím!
SOP-se dosti často odvolává ve svých materiálech na Trockého,resp.trockismus. Hlavním nebezpečím trockismu spočívá v jeho rozkolísanosti od maximální revolučnosti až pro podporu kapitalismu.Vytváří tím rozkladný charakter,který je smrtelně nebezpečný pro dělnická levicová hnutí.
Srdečně zdravím a těším se na další spolupráci. V.Smeták Blatná
Přesto začnu několikrát otázkou.
1/Co si představujete pod pojmem levice,resp.radikální levice a kdo ji podle vašeho názoru tvoří?
2/Pro si myslíte,že parlamentní levicové strany(ČSSD a KSČM) pro řešení sociální situace nic nedělají? A co si myslíte,že by v podmínkách parlamentní demokracie u nás mohly a měly dělat?
3/Proč si myslíte,že odbory zatím ,,vyčkávají". Co by podle vás měly dělat a jak by jejich činnost měla vypadat? Máte nějaké zkušenosti s odborovou činností?
Myslíte si,že by odbory měly být důsledně apolitické, že by se vůbec neměly ,,špinit" spoluprací s některými parlamentními či jinými stranami? Jak by potom dosahovaly svých cílů a úkolů (obrana práv a zájmů zaměstnanců) v Parlamentu a Senátu při tvorbě sociálních zákonů ,když Parlament a Senát jsou tvořeny právě politickými stranami?
4/ Proč se domníváte,že KSČM,resp. Marxismus-jako ideový základ,ze kterého se tato strana při své činnosti se snaží důsledně vycházet, neříká,podle vás, že krize, nezaměstnanost, útlak a vykořisťování jsou původními jevy kapitalismu, bez kterých tento nemůže existovat?
5/ Souhlasím s tím,že je třeba organizovat všechny zaměstnance do antikapitalistické levice, ale nelze velmi podstatnou část (tzn. odbory a stávající levicové strany) z tohoto organizování vylučovat. Mají totiž mnoho desítek let vytvořenou organizační strukturu, mnoholeté zkušenosti a především fungující a finančně zabezpečený aparát.
Chápeme výhrady vás mladých vůči ,,starcům" jak v KSČM, tak v odborech atd. Chápeme,že máte vůči jejich činnosti sto a jednu připomínku.
Ale tyto organizace zoufale čekají,že přijdou mladí a budou pokračovat v jejich činnosti-boji proti kapitalismu a vykořisťování. Že mladí přinesou nové myšlenky a metody do této činnosti.Jedině kombinací zkušeností a progresivity mládí lze dále pokračovat.
Můžeme do jisté míry souhlasit, a jsma si toho vědomi, že tyto organizace jsou pop. do jisté míry částačně infikovány různými pravicovými úchylkami.Jsme si toho vědomi a snažíme se proti tomu bojovat. Uvědomuje si a to by jste vy mladí měli také, že hlavním cílem pravicové-kapitalistické propagandy je,aby se toto hnutí, tyto organizace podařilo ,,ODŘÍZNOUT" od mladých. Když se tak dívám např. na vaši pozvánku na tuto konferenci,kde se důsledně vymezujete právě proti parlamentním levicovým stranám a odborům, jak si dovedu jasně představit,-jak vám asi naši společní nepřátelé nadšeně tleskají.Jedete totiž přesně podle jejich NOT.To je právě to,o co jim jde.
Vůbec jim nevadíte vy, pokud budete mít nadšený,, spolek" v počtu několik desítek členů,který bude ,,sám pro sebe".Budou vás v této činosti i podporovat. Mnohem horší by pro ně bylo,kdyby jste se chtěli spojovat a začít to dělat od podlahy,se silnými spojenci,nedejbože přinesli novou krev do ČSSD-KSČM,odborů atd. Zamyslete se prosím nad tím!
SOP-se dosti často odvolává ve svých materiálech na Trockého,resp.trockismus. Hlavním nebezpečím trockismu spočívá v jeho rozkolísanosti od maximální revolučnosti až pro podporu kapitalismu.Vytváří tím rozkladný charakter,který je smrtelně nebezpečný pro dělnická levicová hnutí.
Srdečně zdravím a těším se na další spolupráci. V.Smeták Blatná
A zde moje odpověď:
1) Tak to jsou samozřejmě hodně široké pojmy. Pro mě osobně na levici patří všechna hnutí, strany a lidé zastávající zájmy většiny před zájmy menšiny. Radikální levice e pak ta levice, která odmírá parlamentarismus jako cest (resp. jako jedinou cestu), koná akce v ulicích a stojí v opozici nejen proti pravicovým stranám, ale proti celému systému.
2) Důkazem toho budiž podpora ČSSD antisociální úřednické vládě a její permanentní neschopnost postavit se pravici rozhodným způsobem. KSČM jakbysmet, akorát se kryje poněkud navenek radikálnější rétorikou. Obě strany vlastně dělají to co mají - dělají úlohu reformistických stran.Jediné, v čem by se mohli zlepšit je radikálnější vystupování proti pravici a ČSSD změna zahraniční politiky od podpory amerického a bruselského imperialismu.
3) Odbory nemohou být apolitické už proto, že svým způsobem jsou organizací dotýkající se úzce politiky. Nicméně měli by být důsledně oproštěny od vlády reformistů a byrokratů a mělo by v nich dojít k rozhodné demokratizaci a radikalizaci.
4) KSČM není, nebyla a ani být nemůže stranou marxistickou, protože marxismus vyzývá k otevřeně revolučnímu vystoupení proletariátu a ke svržení kapitalismu, nikoli k reformismu, parlamentnímu žvanění a sbírání hlasů voličů.
5) Právě v tom to je. Levice se musí zbavit svého propojení s kapitálem a musí sestát opozicí proti systému. Nikdo nechce ČSSD ani KSČM vylučovat, chceme s nimi naopak spolupracovat. Pouze se vyhrazujeme proti jejich reformismu a prosystémovosti.
6) ČSSD i KSČM jsou strany dnes už tak propojeny s buržoazním režimem, že je nelze zevnitř reformovat. Jsou už postiženy "parlamentním kreténismem" a skrz a skrz prožrané byrokratismem. Ty by nezreformoval ani Marx s Leninem dohromady.
7) Pro to opravdu nemám komentář…
8) Zde jde asi o drobné nedorozumění, protože autor dopisu zřejmě neví, že nějakých 80% a ne-li víc členů Organizace jsou trockisté (Organizace ale ve své podstatě trockistická není). "Nevýhodou" trockismu je hlavně jeho demokratičnost, revolučnost a v podstatě držení se původního marxismu, což jsou věci autorovi dopisu zjevně ne vlastní.
KOMUNISTÉ VS. JAKOBÍNI
14. listopadu 2009 v 16:56 | Iunius

Když diskutuji o Velké francouzské revoluci s komunisty, vždy velmi plameně obhajují jakobíny a jejich vládu teroru řízenou Výborem pro veřejné blaho vedeného Robberspierem. Často se u komunistů také setkávám s označováním Velké francouzské revoluce za revoluci buržoazní. Oba tyto závěry vychází s toho, že pro komunisty je důležitější revoluce Ruská, tudíž jejich znalosti z VFR nejsou nijak vynikající (ale to samozřejmě ani moje). Ve skutečnosti se komunisté neuvědomují dvě věci: 1. jakobíni byli prvními aktivními antikomunisty (vše vysvětlím!) a 2. revoluce sice byla ve své podstatě buržoazní, nicméně narozdíl od buržoazních revolucí jako americká nebo anglická zde již proletariát vystupoval jako mocná politická síla, fungoval jako motor revoluce a od června 1793 do srpna 1794 dokonce fungovala ultralevicová vláda, která málem zlikvidovala veškerou francouzskou buržoazii (bohužel i s tisíci nevinnými proletáři).
Ve skutečnosti se věci mají tak, že původ komunistického (a potažmo celého socialistického) hnutí je třeba hledat právě ve VFR,a to už v roce 1789, kdy Jacques Roux, přezdívaný už v té době "rudý kněz", založil hnutí, jehož základní myšlenku vyřknul právě Roux: "Svoboda je jen prázdnou skořápkou, když je někomu dovoleno, aby odsoudil jiného k hladovění, aniž by tomu zabránila." Zde vidím základy socialistických myšlenek a socialistického hnutí. Roux a jeho stoupenci, kteří byli nazýváni "enragéti" (tj. "zběsilí") viděli v měšťáckých občanských svobodách jen zástěrku pro novou diktaturu - diktaturu ekonomickou. K enragétům se hojně přidávali sans-culloti (dělníci a řemeslníci s předměstí), rolníci a levicový intelektuálové. Navzdory tomu, že Roux nikdy neopustil své povolání katolického kněze, vystupovali enragéti krajně antiklerikálně, jsou známi dokonce případy, kdy pálili kostely a zabíjeli kněze, kteří pobuřovali proti revoluci. Enragéti se od ostatních lišili tím, že místo pásky s trikolorou nosili rudou pásku. Když byl v srpnu 1792 svržen král a vypsány první demokratické volby do Konventu, získali Enragéti dost hlasů na to, aby získali několik poslaneckých mandátů. V konventu tvořili v rámci levice opozici proti jakobínům a cordeliérům a zastupovali krajně levicové názory. Žádali důsledný boj s kontrarevolucí, sociální zákony a odvolatelnost politiků. Když se 2.června 1793 státním převratem zmocnil vlády Výbor pro veřejné blaho vedený jakobíny (kromě nich tam ale zprvu působilo i několik cordeliérů a nezávislých) byli enragéti postaveni mimo zákon, jejich demonstrace byli krvavě potlačeny a jejich vůdcové pozatýkání a po zinscenovaném procesu popraveni. Rouxovi padla čepel na krk 10. února 1794. Enragétské názory se však nevytratili. Jeden z přeživších enragétů, François-Noël Babeuf, kolem sebe zformoval skupinku levicových revolucionářů a na jaře 1797 se pokusil o státní převrat, tzv. "Spiknutí rovných", které bylo krvavě potlačeno. Byl popraven 27. května 1797, nicméně jeho spisy se dochovali a na počátku 19. století se stávali velmi populárními. Roku 1840 jistý anglický učenec použil pro Babuefovo učení slovo "komunismus". To se začalo brzo skloňovat v různých pádech a buržoazní propaganda jím strašila pracující. Proto se stoupenci Babuefových ( a de facto tedy enragétských) názorů sešli roku 1848 v Londýně a pod vedením německého myslitele Karla Marxe sepsali "Komunistický manifest", v němž objasnili svůj pohled na svět.
Jakobíni, ač též patřili k radikální levici, nikdy nebyli zastánci socialistických či komunistických názorů a první pra-socialisty nechávali pronásledovat, mučit a posílat pod gilotinu. A ačkoli jakobíni zprvu prováděli dekristianizaci, byli to právě oni kdo bránili církev a její hodnostáře před útoky spravedlivě rozzuřených enragétů. Jakobínská byrokratická diktatura, jejíž vinou zahynulo přes 40 tisíc převážně nevinných lidí, měla k socialismu hlásanému Rouxem, Babeufem a Marxem opravdu dost daleko.

Jacques Roux - první socialista
TAKŽE ZASE TOTALITA
13. listopadu 2009 v 19:31 | Lubomír Mann

Mám tu smůlu, že sleduji v podstatě jen programy ČT. Bulvární povaha soukromých televizí
mě děsí od momentu, kdy vpluly do etéru, takže ČT pro mě zůstala jako jediná volba. Volba -- řekl bych -- sladkohořká. Tou sladkostí je, že bulvarita zde přece jen nekvete tak spontánně jako u soukromé konkurence -- a Bohu za to sláva -- jinak bych v televizním věku žil mimo tento věk, a nikdo neví, co by se mnou tahle odloučenost od vlastního věku udělala. I když, bohužel, není tomuhle nebezpečí stále ještě konec -- a skoro bych řekl -- že se to nebezpečí zvyšuje snad každým dnem a každou další hodinou, kdy sedím či ležím před televizorem, ze kterého se ozývá možná dvacetkrát a možná i stokrát denně: MÁLOKDO PŘED DVACETI LETY VĚŘIL....ALE UDÁLOSTI SE UŽ POMALU DOSTÁVALY DO POHYBU. Protože - a tohle je ta hořkost, kterou jsem v úvodu též zmínil -- jakmile tahle floskule odeznízní, dává se na obrazovce opravdu všechno do pohybu -- a to zásadně jen jedním, dnes v ČT zřejmě povoleným směrem. Všichni mluví jako roboti -- či přesněji -- jako přesní mutanti Václava Havla, VŠECHNO, CO NÁM PŘINESLA SAMETOVÁ REVOLUCE, JE ÚŽASNÉ, JSME SVOBODNÍ, ROSTEME DO KRÁSY A UŠLECHTILOSTI. Je to jednohlasý a příšerně únavný chór, ze kterého se neozve jediný kritický tón či hlas -- a pokud možná kdesi v předsíních ČT zazněl, a ( a byl by zázrak, kdyby se tak nestalo), byl dnešními cenzory ČT nemilosrdně setnut a vymazán. A vy tenhle od lidské rozmanitosti odoperovaný propagační sbor posloucháte a hlavou vám krouží myšlenka, o kolik víc byste mu věřili, kdyby nebyl tak totálně a jednostranně zaranžovaný, kdyby tu a tam zaznělo i cosi kritického či odlišného, co by tomu sboru dodalo kapku věrohodnosti. Ale ono se to neozývá, pochoduje to naprogramovaně jako divize Leibstandarte Adolf Hitler, a je to tak totální, hloupé, ubohé a hlavně nedemokratické, že ta hořkost, která vám stoupá do krku, je už za hranicí toho, co jste vždy za hořkost brali, a je vám líto, že vás kdosi málo rozvážný a málo zralý přinutil o tomto rozdílu uvažovat.
92. VÝROČÍ ŘÍJNOVÉ REVOLUCE
10. listopadu 2009 v 13:35 | Iunius

Před 92. lety, nad ránem 7. listopadu 1917 došlo v tehdejším hlavním městě Ruska Petrohradu k největší události 20. století - Říjnové revoluci. Všechny pokrokové levicové síly se spojili aby svrhli kapitalistickou, korupčnickou a militaristickou Prozatímní vládu. Teprve podruhé v dějinách lidstva se podařilo svrhnout kapitalismus (první byla Pařížská komuna). Paradoxem je, že právě v Rusku nikdo revoluci nečekal (sám Marx dokonce tvrdil že Rusko je nejhorší zem pro socialistickou revoluci). Mýlil se. I když se masám hladových chudáků podařilo v březnu 1917 svrhnout nenáviděného cara, ze své bídy se zdaleka nevymanili. Totalitní Prozatímní vláda vedená korupčnickým pravicovým právníkem s diktátorskými sklony A.F.Kerenským pozvolna uvrhávala Rusko do kapitalismu. Zhnusení z marné a kruté války, život v hladu, špíně a beznaději roznítil v obyvatelích Ruska obrovskou touhu po svobodě. Lidé našli své hlavní zástupce v ultralevicové a ultrapokrokové straně bolševiků, kteří se spojili s levými esery (zástupci rolníků a levicových nacionalistů) a anarchisty. 6.listopadu obklíčil dav vojáků, námořníků, dělníků a dělnických žen Zimní palác- sídlo Prozatímní vlády. Když premiér Kerenskij odmítl vyjednávat, tak 7. listopadu kole 2h ráno zazněl slavný výstřel z křižníku Aurora, který byl mezi tím obsazen rudými námořníky. Dav prorazil bránu, zpívaje Internacionálu přeběhl náměstí před Zimním palácem a vpadl do paláce. Junkeři a ženský obraný prapor kteří měli palác bránit raději složili zbraně. Revolucionáři pozatýkali členy Prozatímní vlády a vládu prohlásili za svrženou - vláda, která tyranizuje obyvatelstvo své vlastní země, žene miliony lidí do nesmyslné války a stojí na korupci a podpoře zahraničních imperialistů, nemá právo na existenci. Předseda Kerenskij v přestrojení za ženu utekl zadním oknem a schoval se na americké ambasádě. Téhož dne sjezd sovětů nahradil Proz. Vládu Radou lidových komisařů, vedenou Trockým, Leninem a Kameněvem. Ta provedla demokratické reformy, jako první legalizovala homosexualitu (později dokonce zavedla registrované partnerství), zavedla svobodu vyznání (a zrušila výuku náboženství), svobodu shromažďování, vyhlásila rovnoprávnost žen a mužů, udělila autonomii zemím jež Rusko předtím okupovalo, zavedla sociální zákony, zavedla bezplatné zdravotnictví a školství, zrušila trest smrti (ovšem v létě 1918 byl kvůli potřebě boje s kontrarevolucí obnoven), okamžitě zahájila mírová vyjednávaní s Německem a především ukončila kapitalismus - půdu rozdala chudým rolníkům a továrny byli předány do zprávy dělníkům. Vlajkou se stal rudý prapor a od roku 1918 byla hymnou Ruska Internacionála (až do roku 1944!).
Ruská internacionála:
http://rudoarmejec.ic.cz/rym/internacional_ru2.mp3
Pochod rudých námořníků ČJ:
http://www.budovatel.cz/data/pisne/noty/mp3/Pochod_rudych_namorniku.mp3
Pochod rudých námořníků RJ:
http://rudoarmejec.ic.cz/rym/krasnoflotcy.mp3

KRÁTKÁ ZPRÁVA: KOLUMBIJSKÝ SRPEN ´68
31. října 2009 v 19:20 | Iunius

Před nedávnem oznámila pravicová Kolumbijská vláda (de facto loutková vláda řízená USA) že zpřístupní vojenské základny ve své zemi Americké armádě. Pro Kolumbii to znamená něco jako pro nás srpen 68 - obsazení cizími vojsky. Kolumbie se stává okupovanou zemí. Vše nasvědčuje možnému konfliktu v Jižní Americe mezi imperialisty (USA a jejich loutkové vlády např. v Peru, Kolumbii či Brazílii) a socialisty (Venezuela, Bolivie, ale také Ekvádor). Je jisté, že takový konflikt by byl rozhodující a velmi krvavý. S velkou pravděpodobností však budou američtí vojáci pouze bojovat proti drogovým mafiánům z FARC a levicovým povstalcům z ELN.