
Čas od času se k nám z médií dostanou matné a většinou co nejvíce stručné správy ze země, která je jinak považována za nevýznamnou a bezproblémovou - z Hondurasu. Tuto zemi potkal spolu s ostatními středoamerickými zeměmi stejný osud: prošla řadou polodemokratických vlád a vojenských diktatur, než se v průběhu 60. let 20. století stala americkým protektorátem. Země byla zcela pod nadvládou americkým a nadnárodních kapitalistických korporací, veškeré "demokratické" vlády byli ve skutečnosti loutkovými režimy řízené a absolutně poslušné zástupcům korporací (zvláště neslavně proslulé United Fruit Copany) a americké armády. Lépe řečeno - situace středoamerických zemí, Hondurasu nevyjímaje, byla stejná či možná horší jako situace států Východního bloku. Jeden podstatný rozdíl tu však je - zatímco země Východního bloku se odtrhli od svého velkého bratra, ve Střední Americe emancipační proces teprve začíná. Výjimku mezi středoamerickými státy tvoří Mexiko (jehož nezávislost se opírá více o jeho rozlohu a sílu než o nějakou absenci vlády zahraničního kapitálu), Kuba a na krátkou chvíli také Guatemala, kde však byl odpor nelítostně rozdrcen fašistickou milicí placenou firmami jako United Fruit Copany, McDonalds apod. a vyzbrojené Americkou armádou. (Na bestiální teror, který po svržení levicové vlády v Guatemale následoval, dohlíželi komisaři americké armády. Doposud za ohavné válečné zločiny z Guatemaly nebyl nikdo ze zodpovědných souzen.) Obětí řádění amerických korporacích je bezpochyby víc než obětí řádění stalinistických agentů v zemích Východního bloku. Nijak tím samozřejmě nesnižuji utrpení obyvatel Východního bloku a stále trvám na tom, že stalinistický státní kapitalismus poplatný ruskému imperialismu je (či lépe řečeno, naštěstí, byl) stejným nepřítelem jako globální kapitalismus poplatný americkému imperialismu. Nicméně je tu jeden rozdíl - stalinismus byl bohudík s největší pravděpodobností navždy poražen jako jakýsi historický zmetek, odpad dějin, zatímco atlantický kapitalismus se ujímá vlády nad světem, utužuje svou diktaturu a vede dobyvačné války. Proto je se nyní třeba zaměřit na boj proti němu.
Totéž si myslel i Manuel Zelaya. Ne snad, že bych považoval reformistického prezidenta Hondurasu z podnikatelské rodiny za revolucionáře a antikapitalismu první třídy. Po svém zvolení v lednu 2006 však začal zavádět rozsáhle sociální reformy, opatření omezující vliv zahraničního kapitálu a prosazoval politiku emancipace a nezávislosti na obchodním a politickém vlivu USA. Řekněme, že se Zelaya v Hondurasu vydal podobnou cestou jako Chávez ve Venezuele, nicméně trochu spíše trochu mírněji. Je dost možné, že právě umírněnost se mu stala osudnou. To jsou však jen spekulace. Nicméně Zelaya s estal mezi lidem nesmírně oblíbeným. Méně oblíbeným se stal v očích USA, jejich obchodních korporací, honduraských velkoplantážníků a buržoazie. když si Zelaya chtěl, po vzoru Huga Cháveze, prodloužit v demokratickém lidovém referendu mandát, americkými agenty infiltrovaná a pravicově smýšlejícími veliteli vedená armáda spáchala puč a ze dne na den převzali vládu and ulicemi vojáci. Puč přišel jako blesk z čistého nebe, atmosféru v Hondurasu v den převratu 28. června 2009 lze poměrně bez nadsázky přirovnat k atmosféře v Československu v srpnu 1968 - po měsících obrody a demokratizace přichází vláda tvrdé ruky - a v ulicích jsou vojáci. Prezident Zelaya musle uprchnout do Kostariky, dnes se ukrývá na brazilské ambasádě v hlavním městě Hondurasu Tegucigalpě. Lidé se shromažďovali a stále shromažďují k masovým protestům. Nic víc však dělat nelze - 26. září vyhlašuje propučistická loutková vláda narychlo dosazeného pravicového prezidenta Michelletiho "Estado de sitio", stav obležení, což znamená něco jako stanné právo. Mimo jiné zakazuje jakékoli "protistátní" slovní nebo písemné projevy, ruší svobodu shromažďovaní a zakazuje večerní vycházení. Dnem 26. září již jakákoli šance na demokracii v Hondurasu vyhasla. Lidé jsou proti armádě bezmocní, prezident Zelaya, ačkoli má oficiálně od "mezinárodního společenství" podporu, má zákaz vstupu do země a de facto je přinucen k mlčení.
Zdá se, že Honduras byl další Guatemalou - ale alespoň té krve nebylo tolik. Další pokus o vymícení bídy, odstranění cizího kapitálu a nastolení demokracie v další středoamerické zemi ztroskotal. Díky pučistům, díky armádě, pravicovým politikům, velkoplantážníkům, americkým a nadnárodním korporacím (jejichž výrobky se nám denně dostávají na stůl), americkým agentům a "mezinárodnímu společenství".
A tak jedinou zemí bez americké okupace, kapitalismu a (zatím) s relativní demokracií* nadále zůstává - Kuba.
* Je otázkou, zda bude udržení lidového hlasovacího způsobu Pedro popular, který dnes na Kubě funguje, i pro nového "šéfa" kuby Raúla Castra výhodné.
